607 619 154 nemcova@cesta-tela.cz

Fyzioterapeuti jsou často jedinými pracovníky zdravotnického systému, kteří mají čas a klid na člověka – „pacienta“. I díky tomu se často terapie podobá více psychoterapii, a nejednou klidný rozhovor v bezpečném prostředí pomůže víc, než nejsofistikovanější terapie světa. Terapeutům to dává jedinečnou šanci vyslechnout řadu různých příběhů – a nacházet v nich opakující se motivy.

Dnes tedy evergreen: Kdo je ve vašem životě nejdůležitější?

Děti, muži, rodiče…

…dokonce i psi. Není zas takovým překvapením, že toto téma se týká zejména žen. Velice často se setkávám se situací, kdy se ženy staví až na poslední místo ve svém žebříčku priorit. Musí přece nejdříve zabezpečit muže (dospělý, svéprávný), děti (často dospívající nebo dospělé), rodiče (málokdy ve stavu, kdy opravdu nemohou)… Jinak by byly sobecké.

Nestárnoucí Gilliganová

Když jsem si toto téma intenzivně řešila v prvním manželství, přišla mi v rámci studia sociologie pod ruku kniha Carol Gilliganové „Jiným hlasem“. Ačkoliv byla touto americkou psycholožkou napsána už v šedesátých letech, je stále aktuální. Ve zkratce – dívky jsou, na rozdíl od chlapců, vychovávány tak aby stavěly druhé na první místo. Z toho pro mě osobně vyplynulo, proč se říká, že „ženská neví, co chce, ale není spokojená, dokud to nedostane“.

Bodejť.

Výchova vede ženy k tomu, že vytrvale upozaďují své vlastní potřeby a v důsledku se stávají frustrované. Když se v konkrétní situaci rozhodují, co udělají, mají na výběr: následovat svou výchovu a být „hodné holky“, což je vede k další frustraci a samozřejmě jsou naštvané. Nebo upřednostnit sebe a cítit se špatně, že jsou ve svých vlastních očích sobci. Nemáme běžně pro toto dilema způsoby, jakými ho pojmenovat, takže je někdy těžké si uvědomit, „jaká hra se to hraje“. Ale po přečtení této knihy se mně osobně hodně ulevilo a dalo mi nástroje k řešení mé neuspokojivé situace.

Když chceš dávat, musíš sama mít.

Milé ženy (a muži). Uvědomte si, že ve vašem životě není nikdo důležitější, než vy. Když chcete někomu něco dávat, musíte samy mít. Když dáváte z přesvědčení, třebaže nevědomého, že vás jinak nikdo nebude mít rád, ztrácíte svou hodnotu. Rozdáváte svou energii, kterou obvykle nedočerpáváte (fuj, to by bylo sobecké), a dávání ve stavu vyčerpání se často zvrhává v obchod – já ti to dám, ale ty mi dáš něco za oplátku (obvykle lásku). Jak jinak to taky udělat, zdroje se musí nějak doplnit. A když se to nedělá vědomě, musí se to dělat vskrytu, nepřiznaně.

Pravdou také je, že žen, které běhají kolem ostatních a na sebe kašlou, si okolí moc neváží a jejich práce také ne. Jak by si jich okolí mohlo vážit, když si tyto ženy neváží samy sebe? Když se o sebe nepostarají? A hádejte, co se pak stane s takovými ženami, když se vyčerpají natolik, že už nejsou schopné se starat…

Miluj bližního svého…

…jako sebe sama. Jsem hluboce přesvědčena o tom, že skutečný význam zní: „do té míry, do jaké dokážeš upřímně milovat a přijímat sebe sama, dokážeš milovat a přijímat ostatní“.

Na prvním místě je ve svém životě ten, který ten život dostal darem. Je to téma vymezování osobních hranic, a to i v případě malých dětí. Učíme je, že si nás mají vážit, a zároveň svým vzorem, že si i ony mají vážit samy sebe. Pravděpodobně totiž půjdou v našich stopách, tak jako tak.

Když se člověk nepostaví na první místo, nikdo to za něj neudělá – ne s čistými úmysly. Dokážu-li naplnit (v dané situaci co nejlépe, jasně, že ne vždy to jde 100%) své vlastní potřeby, můžu rozdávat druhým. Svou energii, pohodu, péči a lásku. Ale kde nic není…není z čeho brát. Je to prostý zákon zachování energie.

Bonus na závěr

A není ani pravdou, že vás nikdo nebude mít rád, když o sebe začnete pečovat. Budete se mít rády vy.

A na tuto lásku, když ji najdete, se můžete spolehnout.

Díky ní začnete zářit.

Vím, že pro někoho to může být složitý obrat v perspektivě. Ale vyplatí se. Z mnoha důvodů.

Věnujte si péči a uvidíte samy.

Lenka Alexandra