Setkávám se s tím často a týká se to zejména žen. Cítí se zodpovědné za své děti i partnery, kolikrát i za své rodiče.

Za koho ale skutečně nesete zodpovědnost? A jak můžete ostatním efektivně pomoci?

 

Vašich 100%

Pozorováním jsem došla k závěru, že každý má 100% zodpovědnosti. Je ovšem otázka, je těch 100% rozděleno. Když si kus vaší zodpovědnosti přivlastní někdo jiný, o to méně jí zbyde vám.

Dobře je to vidět u dětí. Všimli jste si? Jaká je jejich reakce, když jim rodiče odmítají vydat díl zodpovědnosti, který jim vzhledem k jejich věku patří? 

Je jisté, že každý věk a každé dítě individuálně vyžaduje a je schopno unést jinou tíhu zodpovědnosti za sebe. Ale je rovněž jisté, že každé ji potřebuje cítit. Potřebuje pocítit důsledky svých omylných rozhodnutí, aby si uvědomilo principy příčin a následků. Když mu rodiče neumožní tuto zkušenost v dětství, kdy obvykle o nic zásadního nejde, musí si ji prodělat daleko bolestněji později.

Je to stejné, jako když se učí padat. V dětství má možnost naučit se správným reflexům při pádech, dokud má „gumové“ tělo, aby je mohlo využít později, až tak gumové nebude.

Stejné je to ale u partnerů. Je jisté, že zejména ženy se o své muže bojí a drásá jim nervy, jak se ke svým tělům často chovají.

Zásadní otázkou je: Jaký je skutečný motiv pro takové chování?

 

Strach

Většinou ho tam najdete. Vlastně vždycky. Mám zkušenost, že strach je velmi, velmi špatný motiv. Naše psychika je jím ovšem tak promořená, že jej považujeme za nutnou součást našich životů. Může být dobrou nápovědou, je ovšem zásadní omyl, nechat se jím strnout a jednat podle jeho pokynů.

I když to může být těžké, mohlo by být užitečné si uvědomit, že každý má právo rozhodovat o svém životě, a to jakkoliv. Každý jsme si sem přišli pro nějaké lekce a chování, které u druhých považujeme za škodlivé, může být její součástí. Když si tím náš milovaný neprojde, přijde o lekci a tím i o růst. I kdyby si musel projít bolestí, natlouci si nos, způsobit si fyzické poškození nebo duševní bolest, je to součástí jeho příběhu a má na to právo.

Naši drazí nejsou naším vlastnictvím. Mají právo na svůj život. A to dokonce i naše děti.

 

Jak z toho ven?

Může vám pomoci si uvědomit, že když za druhé přebíráte zodpovědnost a jakkoliv na ně tlačíte, vlastně jim bráníte v žádoucím chování. Jednak v nich vzbuzujete (v dospělých) stereotypní chování, kterým si zřejmě prošli v dětství. A jejich odpor je navíc zcela v souladu se třetím Newtonovým zákonem, zákonem akce a reakce. Čím větší silou tlačíte, tím větší síla je vyvíjena proti vám.

Představte si to třeba jako přetahování o dveře. Vy je chcete zavřít a ten druhý na druhé straně tlačí proti vám. Co se asi stane, když vaše síla najednou zmizí? Druhý nemá proti čemu tlačit. Je se svým rozhodnutím sám. Musí dospět.

 

Inspirujte!

Pokud chcete druhým skutečně pomoci, inspirujte je vlastním příkladem. Chcete-li na nich změnit nějaké chování nebo vlastnost, hledejte ji nejdříve u sebe. Když změníte sebe, změníte tím celý svět, říká se, a je to pravda.

 

Setkávání biopolí

Jak to funguje? Každý člověk má své biopole, soubor všech jeho zkušeností, zážitků, vlastností, kvalit, prostě všeho, co k němu patří. Lidé spolu komunikují především a zejména prostřednictvím těchto biopolí, a vzájemně se jimi ovlivňují. Je mnohem méně významné, co říkají a dokonce i dělají, podstatné je, co z nich vyzařuje do okolí. Proto se říká, že i kdyby jeden seděl vedle velkého mistra (třeba buddhisty) a šťoural se v nose (obrazně i doslova), odejde jako někdo jiný. Bude ovlivněn jeho vyzařováním, jeho biopolem.

Proto když se změníte vy, změní se vaše biopole. A vaši blízcí jím budou ovlivněni. Divili byste se, jaké zázraky tohle dokáže udělat. U vašich blízkých to může zcela změnit některé návyky a chování. Změní se jejich chování k vám. A to mluvím z vlastní zkušenosti. A vám se velmi uleví, protože si uvědomíte, že jediní, koho můžete měnit, jste vy. Tíha zodpovědnosti za druhé bude pryč.

A tak chcete-li někomu pomoci, pomozte sobě. Nic většího pro své blízké nemůžete udělat.